Detail blogu

Jen tak mě napadlo, ale je to už dávno... Jen jsem tomu neuměla dát ta správná slova. A ani teď přesně nevím, co ze mně vyleze. Nesleduji publicistické pořady, protože mohou ovlivňovat naše vědomí a chápání situace. Intenzivně to nedělám od doby covidové, kdy manipulace přesáhla normální mez a já ztratila víru i v normální lidský selský rozum téměř všech lidí kolem mě. Ale v neděli jsem čistě náhodou narazila na večerní publicistiku. Byla faktická a celkem děsivá, ale pomohla mi sednout a napsat to, co vnímám již dlouho.

Vše kolem nás je tak trochu jinak. Tak trochu více strachu, tak trochu více tlaku, tak trochu víc všeho, co nám nedovoluje být ve svém vlastním středu. Přiznávám, a nestydím se za to, že i mě to v poslední době stojí více úsilí a snahy. Po všech zkušenostech a událostech, které mi-nám život přináší, je to asi přirozené. A to jsme dospělí, kteří již mají nějaké zkušenosti, umí si zanalyzovat události a nemusí nikoho poslouchat.

Ta nedělní reportáž byla o dětské psychice. O tom, že nejsou dětští psychologové, že se na konzultaci čeká i tři-čtyři měsíce. Panebože proč? Máme všechno, jsme v období civilizace, ve kterém nám nic hmotného nechybí, všechno chceme hned a vše také hned máme. Tak proč?

Jsem také mamka dvou dětí. Vím, že je to složité a že jsem vždy dělala vše s nejlepším vědomím i svědomím. Ale za čas se dozvíte, že to tak není vnímáno, že jsem dělala věci ne vždy dobře. Nejdřív nechápete, ozývá se vaše ego, pocit nespravedlnosti, chce se vám křičet, nadávat, brečet… ten pocit bezmoci je… žádná sláva. Když zvládnete první nával tohoto, sednete si a začnete přemýšlet.

Ano, já mám pravdu, ony mají pravdu. Moje situace byla taková a moje děti nemusela zajímat atd atd…. Je to opravdu alchymie života, která někdy bere a někdy dává. A jde o to najít ten střed mezi vším. A znova napíšu – a to jsme dospělí.

A děti? Ty to mají fakt složité. Jejich dětskou přirozenost začneme my dospělí ovládat celkem brzo – nelez tam, co to děláš, budeš špinavá, cos to zase vyvedl, co tomu říkala paní učitelka? Jen to píšu a bolí mě z toho břicho.

Nedávno jsem byla svědkem jedné situace. Stála jsem u pokladny a v druhé řadě stál tatínek s takovou roztomilou holčičkou. Ona tak hezky poslušně stála a on jí chválil, jak je šikovná, že se vlastně nehýbá a je pokorně vypnutá. Pro okolí to vypadalo dokonale, ale mně tam něco nehrálo. Bylo to takové hezké divadlo, taková hra na hodnou holčičku s hodným tatínkem. Tatínek však nedokázal tuto hru, která trvala tak dvě minuty dohrát do konce. Holčička udělala něco, co nebylo v jeho plánu – chtěla mu pomoct vyndávat věci z košíku a jedna věc jí upadla a rozbila se. A tak jak to bylo herecky dobře ztvárněné před akcí, tak pak se projevily naplno tatínkovy potlačené stresy a všechny si je vybil na tu malou roztomilou holčičku, která měla dobrou vůli a chtěla mu pomoci.

A to je ta situace, která bere dětem sílu a víru v dobro světa. Když i tatínek, kterého tak miluje, je nespravedlivý.

A sportující děti? Na jednu stranu jsou ve výhodě – mají něco zdravého, k čemu můžou utíkat, kde se můžou realizovat. Problém může nastávat v ambicích rodičů a trenérů. Když se daří, vše je v pořádku. Jsou to dokonalé děti, dělají nám dobré rodičovské PR a my můžeme být pyšní. Ale uvědomujeme si – my dospělí – že to jsou živé bytosti, že to nejsou naše projekty, že můžou mít špatný den, že existuje tisíc možností, kdy můžou mít právo na to být nedokonalé? Nepodmiňujme lásku k nim tím, jak zrovna splňují naše očekávání. Děti jsou hodně vnímavé na to, jak se my dospělí cítíme, a protože ony milují tou nepodmíněnou láskou, tak nám chtějí být oporou a držet nás nad vodou. Berou si za naše špatné nálady zodpovědnost.

Že je to hloupost? Možná ano, možná ne, nehraji si zde na žádnou koučku, jen vnímám, možná podprahově, některé věci. A ta reportáž mě v neděli utvrdila v tom, že něco na tom bude.

Pořád jsem naivní a pořád věřím v dobro lidí. Ještě mě nic tak nezlomilo, abych toto ztratila a že v poslední době to bylo zajímavé. Vždy ale přijdu na to, že je to moje chyba a vše přijímám a věřím. Mám takovou svoji panenku, s kterou si povídám a které vše vysvětluji, protože vím, že ona to nikde nevykecá. Vím, že jsem dospělá, a ještě k tomu paní trenérka, která by neměla být praštěná. Hm, jsem paní trenérka a ráda budu praštěná. A snad někdy někomu ta moje praštěnost pomůže, i kdyby to bylo jen jedno dítě, budu za to šťastná.

A děti? Ty to mají fakt složité. Jejich dětskou přirozenost začneme my dospělí ovládat celkem brzo – nelez tam, co to děláš, budeš špinavá, cos to zase vyvedl, co tomu říkala paní učitelka? Jen to píšu a bolí mě z toho břicho.