Detail blogu

Jen tak… mě napadá, že v tuto chvíli mi svět vrcholového krasobruslení moc nedává smysl. Začalo to olympiádou, kde byl doping – doping u patnáctileté slečny, která je tak poslušná, a proto tak úspěšná. 

Pak se jí ne zcela povede program, který jela pod obrovským tlakem všech a celého světa a co se jí dostane? Všichni jsme viděli. Měla dostat metál za lidskou odvahu vlézt v její situaci na led a jít s kůží na trh. Další její kolegyně neudrží nervy na uzdě a vybouchne, protože to vše už hraničí s něčím, co jí možná ničí už více, než jí dává. Tolik z opravdu vrcholného závodu, kde jsou vrcholové výkony.

Pak přijde na zimní stadion v Čechách hezká holčička, která je tu jen na návštěvě. Má ohnutá záda, vyhořelé oči a je jí teprve 9 let. Při každém pádu začne plakat, ne že by jí pád bolel, ale protože se bojí. Bojí se, co bude, protože spadla. Maminka vypráví, co se v tom případě děje na jejím mateřském zimáku. A mně to nedává smysl. Krasobruslení je sport o krásném bruslení. A jak může krásné bruslit ten, kdo je vyhořelý již v 9 - 10 letech a jehož tělo mluví samo za sebe. Ovázaná kolena, bolavá záda, a hlavně ty vyhořelé a otupělé oči, které s vámi nejsou v kontaktu?

Napadá mě otázka? Proč to ty malé děti dělají? Přijdou plné optimismu, radosti a pak se z nich stávají nástroje čehosi a kohosi. Ani si nevšimnou, co se to s nimi děje. Někdy to nepoznají ani ti dospělí kolem nich. Jsou zataženi do hry, které se říká hra na úspěch. Dnešní společnost nebere v úvahu dětskou duši. Jako měřítko úspěšnosti bere umístění, medaile, výkony...

Děti se stávají i prostředníky při vyřizování si účtů mezi dospělými. A to je asi to nejsmutnější. Jsou preferovaní ti, kteří konzultují tam a šikanovaní ti, kteří konzultují jinde. Kdo nám lidem dává pravomoc rozhodovat o jiných lidech. Že by iluze, že když mám funkci, tak mám moc? Je to zvláštní slovní přesmyčka: po-moc – tím to začíná, když potřebuji moc: Pomůžu vám dát všechno do pořádku.

                                 Výpo – moc – tím to pokračuje, když už funkci mají ... Rád vám vypomůžu, když…

                                 Bez-moc – to je nejnebezpečnější fáze pro okolí. Tady si dotyčný uvědomuje svoji

         situaci, kterou neunáší. 

                                 Ne – moc – tím to většinou končí …

Je zvláštní, že my lidé si necháme vnutit představu, že bez těch lidí s mocí nic nedokážeme, že oni jsou naší záchranou, že oni nám dávají to bezpečí. Jenže je to vše trochu jinak. Necháváme si tím jen brát energii a důkazem i to, že když chtějí, abyste je volili, chtějí váš hlas. Vy jim ho dáte a tím vlastně o hlas přijdete. Běda vám, když hlas použijete k vyjádření vlastního názoru.

Je to náročná cesta, když jdete se vztyčenou hlavou. Jste vidět, trčíte z davu. Ale je k nezaplacení v tom, že si v klidu můžete počkat na další svěřenkyni, která bude tak usměvavá jako Míša, taneční jako Káťa a nezapomenutelná jako vicemistryně světa Loena.

Takže mě uklidňuje vědomí, že sport je přece jen hra fair play.                      

Takže mě uklidňuje vědomí, že sport je přece jen hra fair play.