Detail blogu

Hlavní cíl Projektu Škorničková Sport je přistupovat ke sportovcům a jejich výkonům komplexně. I proto proběhla na kempu v Nejdku přednáška a diskuze s psychologem Pavlem Kšajtem, který přítomným trenérům, rodičům i některým ze starších závodnic přiblížil dětskou psychologii. 

Jak proběhla vaše přednáška – na jaká témata jste se zaměřoval?

Mým oborem není přímo psychologie sportu, pracuji jako dětský poradenský a školní psycholog. Proto jsem nabídl některá obecnější témata, která by mohla být pro trenéry krasobruslení a rodiče dětských sportovkyň zajímavá. Nejprve jsem stručně charakterizoval vývojová období mladšího, středního a staršího školního věku. Přitom jsem se snažil zdůraznit, co se v tom kterém období z hlediska dětské psychiky odehrává nejdůležitějšího. V psychologii se tomu říká vývojový úkol, který je potřeba zvládnout, aby se dítě mohlo ve svém životě posunout dál. Potom jsem mluvil např. o rozumovém vývoji, citovém prožívání v dětském věku a rozdílech v emocionalitě dětí a dospělých, o motivaci včetně základních psychických potřeb a působení odměn a trestů. Věnovali jsme se i sociálnímu vývoji a přátelským vztahům, vztahům dětí k autoritám, krátce také stylům vedení skupiny. Nakonec jsme se dotkli komunikace trenéra a rodiče, respektive tomu, jak vhodným způsobem poskytnout zpětnou vazbu. V mé přednášce nešlo z časových důvodů zmíněná témata podrobněji rozebrat, cílem proto bylo spíše si uvědomit některé souvislosti. 

Měl by podle vás trenér mít nějaké základy psychologie? Nebo se vzdělávat například podobnými přednáškami? Proč je to podle vás tato tematika pro trenéry důležitá?  

Trenér je pedagog sportu, takže podobně jako učitel nemůže znát pouze svůj obor a jeho didaktiku, ale měl by zároveň rozumět i dětské psychice v rozsahu, který je pro jeho práci nezbytný. Dobrý trenér je vždycky i trochu psycholog. Ví např., kdy je potřeba přitvrdit a kdy naopak pochválit, jak své svěřence motivovat nebo udržet jejich pozornost. Často to dělá zcela intuitivně. Mnohdy pracuje se skupinou, týmem, proto se hodí i některé poznatky ze sociální psychologie, např. o skupinové dynamice. Praxe přitom ukazuje, že dovednosti komunikace, jednání s lidmi nebo schopnosti jako je empatie, nejsou něco, co by bylo člověku jaksi samozřejmě dáno nějakým psychologickým či pedagogickým talentem, ale lze se je učit, tj. cíleně rozvíjet a zdokonalovat. 

Jak důležitá je podle vás otázky psychiky pro závodníka?

O vlivu psychiky na jakýkoliv výkon, tedy nejenom sportovní, se nedá vůbec pochybovat. Ostatně v rozhovorech se sportovci často slýcháváme, že problém je „v hlavě“ nebo že je třeba si to „srovnat v hlavě“ či jiná podobná vyjádření. Z psychologických příčin proto sportovec někdy neuplatní, co se naučil v tréninku, a naplno nevyužije svůj potenciál. Nabízejí se aspekty jako je psychická kondice, motivace, koncentrace nebo sebedůvěra. Mnoho lidí u nás také trpí určitou mírou trémy, musí se naučit zvládat stres při soutěži. Práce s dětmi je v tomto smyslu jiná než s dospělými. Děti bývají k výkonu méně nebo jinak motivované, nemusejí dobře rozumět dlouhodobým sportovním cílům, mají nižší frustrační toleranci a horší sebeovládání. Zatím jim chybí zkušenosti, nedovedou ještě své chování a výkony racionálně analyzovat, a pak se poučit z chyby. To už jsou však otázky spíše pro specialistu – psychologa sportu. 

Má podle vás Projekt paní Škorničkové potenciál?

Pokud budu vycházet z toho, co jsem měl možnost během přednášky a následné diskuse poznat, domnívám se, že projekt potenciál určitě má. S dítětem totiž nelze zacházet jako s pouhou zmenšeninou dospělého a mít na něho stejné nároky. Práce s dětmi má svá specifika. Osmileté holce nemůžeme prostě jenom říct, jak má to či ono dělat. Je potřeba konkrétní příklad z okruhu, který dítě zná, vycházející z jeho „pohybové zkušenosti“ (viz v diskusi zmíněné cvičení s balónkem). Dril je jistě taky potřeba, avšak jenom s ním asi trenér nevystačí. Činnost proto musí být pestrá, aby sportování děti bavilo a měly z něj radost. Prospěl by jistě i menší důraz na výkon a výsledky, i když se tento aspekt jeví u dětských vrcholových sportovců na prví pohled jako poněkud paradoxní. Pod tím komplexním pojetím si představuji i to, že sport by měl být přirozenou součástí dětského života společně se školou nebo vztahy s vrstevníky. 

Dobrý trenér je vždycky i trochu psycholog.