Detail blogu

Mezi experty na soustředění v Nejdku byla přítomna i mezinárodní rozhodčí paní Věra Tauchmanová. Jak její účast na soustředění v Nejdku probíhala a co si myslí o spolupráci rozhodčích a trenérů?   

Jak probíhala vaše účast na soustředění v Nejdku? 

Během tréninkových jednotek a práce na technice jednotlivých prvků, jsem do toho já, jako rozhodčí, zkusila vnést práci právě rozhodčího, který hodnotí vlastně opravdu hodně věcí, což si třeba nejmenší děti vůbec neuvědomují, ale i pomoci trenérům v tom, aby své svěřence vedli stylem: „tak, tohle chce vidět rozhodčí, tohle ocení.“ To, co jsem tady dělala, byla hlavně práce s hudbou. Aby se děti naučily předvádět ne to, co jim někdo složí a co jim samotným někdy i nejde, ale aby byly schopné vyjádřit hudbu pohybem a přenést to rozhodčímu tak, aby ho ohromily, zaujaly, a aby měl potřebu jim dát dobrou známku. Snažila jsem se to vysvětlit dětem i trenérům a doufám, že to alespoň trochu fungovalo. Během tréninkových jednotek, kdy byly závodnice instruovány k tomu, aby na hudbu jely to, co si samy myslí, zařadily prvky a přidaly něco, co rozhodčího zaujme, tak od nejmladších až po nejstarší a nejzkušenější, byl vidět velký posun. Nejpozitivnější pro mě bylo, že mám pocit, že děti i trenéři to pochopili, takže na tom snad mohou pracovat dál. 

Co si myslíte o práci trenérů a rozhodčích ve smyslu jejich spolupráce. Funguje to? 

Ono to právě moc nefunguje. Jsou trenéři, kteří se přijdou rozhodčích zeptat, proč to takhle je, a to je v pořádku. Pak jsou ale trenéři, kteří rodičům a závodníkům řeknou „podívej se, ti rozhodčí ti dali málo známek, protože tě nemají rádi.“ A pak jsou dokonce takoví, kteří rozhodčímu přijdou vynadat, nebo ho přesvědčují, že nemá pravdu, že nehodnotí poctivě. Takže i tady jsem se v rámci tréninků, a i mimo ně, snažila trenérům i závodníkům říct, že rozhodčí má svá pravidla, musí je ctít, a aby mohl udělit vyšší známku, potřebuje tohle, tohle a tohle… a oni to musí plnit. V podstatě je to i znalost pravidel krasobruslení. Možná to zní trošku divně, ale pravidla krasobruslení jsou stejná, rozhodčí podle nich musí rozhodovat a trenéři a závodníci by si měli najít to, co jim pravidla umožní, aby dané body získali. Takže vlastně vytěžit maximum z dispozic závodníka. 

Myslím si, že tohle je důležitá věc – aby to rozhodčí ze svého pohledu vysvětlil, aby trenéři měli možnost se zeptat. Takže i tohle bylo podle mého názoru další pozitivum, že trenéři měli možnost slyšet názor rozhodčího. Pomůže jim to v práci, a také pochopí, že ti rozhodčí nejsou jen „hrůza“, která haní nebo špatně a nespravedlivě hodnotí jejich práci.

Také to může pomoci dětem…

To je další věc. „Je ona se ta rozhodčí s námi baví normálně, vždyť ona se nás zeptala, co máme k večeři, ona to taková hrůza nebude.“ To oni nemůžou vědět, protože rozhodčí sedí tam někde zmrzlí za mantinelem, divně se koukají... a oni se jich bojí. Takže i tohle je důležité, aby věděli. Že je to člověk, který má své dobré a špatné věci. A pokud jim naznačí a přesvědčí je, že jim chce dát dobré známky, a jen chce vidět něco, co je donutí dobré známky dát, tak si myslím, že je to pro děti zrovna tak dobře. Protože závodníci pak vědí, co mají dělat pro to, aby vyhráli, nebo dopadli lépe než posledně. 

V českém i světovém krasobruslení se pohybujete dlouho. Má podle vás Projekt potenciál?

Já myslím, že ano. Potenciál je hlavně v tom, že tu není takové to nucení „peníze dostanete jenom, když splníte v tomhle věku tohle…“ Tady ze závodníka chceme vychovat osobnost, která bude ráda to „něco“ předvádět. A ono, když někdo něco dělá rád a je za to i ohodnocen, tak ho to motivuje a bude se zlepšovat. Takže snaha vrátit do sportu radost, zamezit stresu a vrátit se k tomu „já jsem tady nejlepší, já to chci nějakým způsobem předvést, jsem na to pyšný, a když mi to půjde, tak mě ocení, a když mi to nevyjde, tak se naučím překonávat nějaké překážky a nebudu se jich příště tolik bát.“ Ono je to opravdu i o výchově člověka jako osobnosti. Myslím si, že tady se ukázalo, že to není jenom stres „musíš, musíš, musíš, a když to nepůjde, tak pryč“, ale budeme na tom pracovat společně a najdeme to, co je v tobě nejlepší a ono ti to pomůže i dál. Myslím si, že to je ten potenciál projektu, a i jeho cíl. Doufám, že to bude fungovat a pokud budu moci alespoň trošku přispět, tak bych to ráda udělala.

Tady ze závodníka chceme vychovat osobnost, která bude ráda to „něco“ předvádět.